SKEPTIK, POCHYBOVAČ A VĚŘÍCÍ
V břiše těhotné ženy
se ocitla tři embrya.
Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik.
Malý pochybovač se táže: "Věříte v život po porodu?
"Malý věřící: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné,
že život
po porodu existuje. Náš život tu je jenom proto, abychom rostla a abychom se připravila na život po porodu,
abychom byla dost silná na to co nás čeká."
Malý skeptik: " To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje.
Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?"
Malý věřící: "Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem
více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy."
Malý skeptik: "To je úplný nesmysl. Běhat, to
přeci nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné,
aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra ja krátká už teď."
Malý věřící: "Určitě je to možné. Jen bude
všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí."
Malý skeptik: "Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil.
Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu."
Malý věřící: "Připouštím, že přesně nevím,
jak bude život po porodu vypadat.... ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará."
Malý skeptik: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?"
Malý věřící: "Vždyť je tu všude kolem nás.
Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat."
Malý skeptik: "To je pěkná hloupost !
Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat."
Malý věřící: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit,
jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!"
Nalézáte se tam kde je vaše mysl, nikoli tam, kde spočívá vaše tělo.
KRÁL A ŠAŠEK
Byl jednou jeden Král,
kterému se nechtělo příliš vládnout. Nechal proto vládnutí na své ministry a svůj čas trávil v
nicnedělání. Nikdy se o nic nestaral, ať to bylo malé či velké. Měl svého šaška, jenž mu byl neustále po boku. Tento
šašek byl velice moudrý člověk, neboť nikdy neudělal nic bez hlubokého přemítání o tom jak, proč a nač. Královi bylo toto
počínání pro smích a svého šaška přezdíval "blázne bláznů". Dokonce nechal tento titul vyrýt na zlatou destičku a donutil šaška,
aby ji nosil na čele. Mnoho lidí se tím pomýlilo a považovali šaška za opravdového blázna a jeho slovům nevěnovali pozornost.
Po čase se Král cítil nemocný a ulehl na lože. V království pátrali po lékaři, který by mohl krále vyléčit, leč marně.
Král se ocitl na prahu smrti. Měl hrozný strach ze smrti a nedokázal myslet na nic jiného. Jednoho dne zavolal pro svého šaška.
Král : "Nu, brzy půjdu, můj příteli." Řekl Král svým sténajícím hlasem.
Šašek: "Cože? Jsi slabý a nemůžeš ujít ani pár kroků, zavolám pro nosítka,
počkej prosím, než se připraví."
Král: "Žádná nosítka mne tam nemohou odnést," odpověděl Král.
Šašek: "Tak zavolám vůz," naléhal šašek.
Král: "Vůz také nemá smysl," opáčil Král.
Šašek: "Jistě, pak je jediným prostředkem k cestování kůň," naříkal šašek, který, jak se zdálo, dychtil svého pána
zachránit a ušetřit ho námahy cestování.
Král: "Ani kůň tam nemůže vstoupit."
Šašek: Šašek byl se svým důvtipem v koncích, pak mu náhle bleskl nápad : "Honem Pane ! Já tě tam odnesu."
Král: Král zesmutněl: "Můj milý příteli, na to místo musí jít každý sám, když se přiblíží jeho čas.
Nikdo tam s ním nemůže."
Šašek: Šašek upadl do velkých pochybností: "To je zvláštní, že? Říkáš, že nosítka tam nemohou, vůz tam nemůže jet,
ani kůň, a tvrdíš, že tě nemůže doprovodit ani další osoba! Můžeš mi tedy alespoň říci, kde to místo je?"
Král: "Nevím," zdráhavě odpověděl.
Šašek: Šašek si okamžitě sundal destičku s nápisem "blázen bláznů" a připevnil ji na čelo Královi: "Králi, víš toho
o tom místě tolik, dokonce i které věci tam nemohou jít, ale nevíš, kde to je a přesto tam brzy půjdeš. Ó, ty si zasloužíš
tento titul mnohem více!"
Král překonal stud : "Běda," řekl si. "Vyplýtval jsem svá léta jídlem a spánkem a věnoval je potěšení. Nikdy jsem se
neptal, kdo jsem, odkud jsem přišel, kam jdu a proč jsem tady. Vzácný čas, mně přidělený, se přiblížil ke konci.
Nemám již žádný čas na dotazování. Smrt klepe na dveře, děti začínají plakat, mí poddaní jsou ve velké úzkosti.
Mohu se za takových podmínek věnovat dotazování ? To je nemožné. Ano zasloužím si titul blázna víc, než kdokoli jiný,
neboť jsem proplýtval život v neužitečných zábavách bez jediné myšlenky po skutečnosti."
Král nechal vyhlásit, že dotazování je nejlepším prostředkem k poznání pravdy, že dotazování musí směřovat k oddělení pravdy
od nepravdy, věčného od pomíjivého, že lidé by měli dojít závěru, že Bůh je jediné pravé a věčné Bytí a vlastním nezávislým
hledáním mají tyto subjekty nejenom pochopit intelektuálně, ale také musí svým neposkvrněným životem získat milost Boží. Poté
co Král oznámil tato ponaučení, vydechl naposledy.
(převzato z knížky Prašánti Váhiní)
Nehledejte Boha nikde jinde než všude! Jinde ho stejně nenajdete.
NEJPODIVNĚJŠÍ VĚC NA ZEMI
Když se jednou Brahma
zeptal mudrce Nárady, co je tou nejpodivnější věcí, které si na Zemi povšiml, Nárada odpověděl :
"Nejpodivnější věcí, kterou jsem na Zemi viděl, bylo toto - umírající pláčou nad mrtvými. Ti, kteří jsou sami v každém
okamžiku blízko smrti, pláčou nad zemřelými, jakoby jejich pláč měl nějaký vliv na oživení mrtvých, či na ochranu jich
samých před smrtí!"
Brahma se ho zeptal, zdá zná i jinou. Nárada odpověděl:
"Další podivnou věcí je - každý se bojí
důsledků hříchu, ale přesto v páchání hříchu pokračuje ! Každý dychtí po důsledcích záslužného činu, ale přitom není ochotný
jej vykonat!"
Zbav se vší naděje! Žádná naděje neexistuje! Bůh je teď a tady. Naděje je jen zoufalství nesprávně nasměrované mysli.
BAJKA O VLKU
Jednoho večera
vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o rvačce, která probíhá uvnitř každého člověka. Řekl mu,
"chlapče, ta rvačka v každém z nás je mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to zlost, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost,
nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego.
Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost,
soucit a důvěra."
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: "A který vlk zvítězí?"
Starý Indián odpověděl: "Ten, kterého krmíš."
Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do
smrti.
Mistr Jan Hus
KRIŠNA S ŠEDIVÝMI VLASY
V Radžastánu žil kněz,
který uctíval sochu Bálakrišny, postavenou v chrámě při udhajpurském paláci. Kněz se jmenoval Dévéša.
Každou noc "ukládal Bálakrišnu k spánku" se stejným rituálem a zavíral dveře svatyně. Před odchodem vždy sejmul z hlavy sochy
girlandu z jasmínu, kterou jí ten den ověnčil, a na cestě domů se jí zdobil sám. Když chrám navštívil král z Udhajpuru,
girlanda byla dána jemu.
Jednoho dne se stalo, že král přijel, když už Dévéša měl květy ve svých vlasech.
Když král žádal girlandu, musel se kněz vrátit do svatyně, tajně ji z vlasů vyprostit a uctivě ji poté předat. Král byl rád,
že nepřišel o dar, ale byl otřesen, když na květech našel pramének šedivých vlasů.
"Snad náš Bálakrišna nezestárnul a nezešedivěl?"
Vykřikl král. Ve snaze zachránit svou kůži, kněz odpověděl: "Ano, ano." Král řekl: "Nebudu už teď Bálakrišnu vyrušovat, ale brzy ráno
se přijdu podívat, jestli mu vlasy vskutku zešedivěly."
Té noci Dévéša nezamhouřil oka. Oči si vyplakal žalem, že ze strachu přisoudil věčně mladistvému Pánu stáří a šediny. Nastalo ráno
a král spěchal k chrámu, aby otevřel svatyni. Oba se šli podívat a hle, vlasy byly šedivé. Král podezříval kněze, že modle nasadil
umělé vlasy. Začal za ně tahat a škubat až uviděl na kořínkách vlasů kapky krve.
Pán vyslyšel Dévéšovo úzkostné, zoufalé volání. Tak beztvaré božství přijme jakoukoliv formu a podstoupí jakoukoliv proměnu,
aby uspokojilo touhu oddaného. (ze Sáí Bábových promluv)
Bůh udílí následky činů, ale do činů se nezaplétá.
(z Bhagavadgíty)
KÁZÁNÍ SVATÉHO FRANTIŠKA
Když jednou svatý František odcházel z kláštera, potkal bratra Ginepra. Ginepro byl prostý a hodný člověk a svatý František
ho měl velmi rád. Při setkání ho vyzvval: "Bratře Ginepro, pojď se mnou kázat."
"Otče," odpověděl Ginepro, "víš, že nejsem nijak vzdělaný. Jak bych mohl mluvit k lidem?" Ale protože svatý František
trval na svém, bratr Ginepro nakonec souhlasil. Prošli spolu celé město, tiše se modlili za všechny, kdo pracovali v
domech i na polích. Usmívali se na děti, zvlášť na ty nejchudší. Prohodili pár slov se stařečky a stařenkami.
Pohladili nemocné. pomohli nějaké ženě s těžkým vědrem vody.
Když městem prošli křížem krážem už poněkolikáté, svatý František řekl: "Bratře Ginepro, je čas se vrátit do kláštera."
"A co naše kázání?" Podivil se Ginepro. "Vždyť jsme přece už kázali," usmíval se František.
Když nepotřebuješ nic vidět.....jsi připraven vidět vše!
SOKRATES A TŘI SÍTA
Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá:
"Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?" "Počkej chvilku," odpověděl Sokrates. "Než mi cokoli řekneš, rád bych tě
podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít." "Tří sít?" "Přesně tak," pokračoval Sokrates. "Než mi začneš vyprávět o mém
příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš.
První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?"
"Ne," odpověděl ten člověk, "vlastně jsem to jenom slyšel a..." "Dobře," řekl Sokrates. "Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo
není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?" "Ne, naopak..."
"Takže," pokračoval Sokrates, "chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože
zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct užitečné?"
"Ne, moc ne." "Dobrá," uzavřel Sokrates, "to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?"
Lidi a lidské věci je třeba znát, abychom je milovali. Boha a božské věci je třeba milovat,
abychom je znali.
(Blaise Pascal)
TŘI NEJLEPŠÍ VĚCI
Byl jednou jeden král, který pokládal každému tři otázky. První zněla: kdo je tou nejvhodnější osobou?
Druhá byla: jaký čas je nejvhodnější? A třetí otázka byla: co je nejvhodnější konat?
Král si velice přál znát odpověď na tyto otázky.
Jednoho dne putoval po lese, až došel k poustevně kde si chtěl odpočinout.
Sádhu právě zaléval květiny. Sádhu krále přivítal, dal mu napít a nabídl čerstvé ovoce. V tu chvíli přivedl jiný sádhu do poustevny zraněného člověka.
Oba poustevníci mu hned věnovali pozornost, ošetřili ho a utěšili od bolesti. Král vyjádřil svou vděčnost a měl se již k odchodu, ale
zvídavost ho ještě zavedla ke svým třem otázkám. Tak poprosil prvního sádhua o odpověď.
Sádhu králi odpověděl, že odpovědi na všechny své otázky nalezne v událostech, kterým byl v poustevně svědkem. Když jsi přicházel,
zaléval jsem květiny, konal jsem svou povinnost. Tu jsem přerušil pro novou povinnost a slušnost, pohostit příchozícho hosta.
A i tuto činnost jsem přerušil pro ještě potřebnější událost, pro ošetření zraněného člověka.
Ten kdo za Tebou přichází s žádostí o službu, je v tu chvíli tou nejvhodnější osobou. Nejvhodnějším konáním je posloužit takové osobě.
A přítomnost kdy toto mohu vykonat je nejvhodnějším ze všech časů. Vysvětlil sádhu spokojenému králi.
Nic se nezměnilo kromě mého přístupu, takže se změnilo všechno.
Protože Bůh je všude, každý ho potkává někde jinde.
(Pavel Kosorin)